Lovecké deníky, aneb jak komerční lov pomohl zachránil jeden druh od vyhynutí.

V jednom z předchozích článků jsem nastínil jak může regulovaný poplatkový lov paradoxně přispět k ochraně zvířat. Nyní se můžeme podívat na jeden konkrétní příklad v podobě pakoně běloocasého. 

Ani tento rok by pro mě nebyl kompletní, kdyby jeho součástí nebyla lovecká výprava do Afriky. Letošní rok si na základě našeho konáním přišel chmurný žnec pro dva black wildebeesty množství warthogů jednoho bushpiga, pštrosa a nesčetné množství běžného ptactva.

V první řadě jsem se chtěl věnovat lovu prasat oštěpem, ale dá se říci, že zlatým hřebem byl nakonec lov pakoně běloocasého (black wildebeest), který bych rád v následujím textu popsal. Jeho známějšího a početnějšího příbuzného, pakoně žíhaného (blue wildebeest) jsem zde lovil pár let zpátky prostřednictvím luku, ovšem tento lov bude zcela jiný. 

Black wildebeest má určitá specifika, která z jejich lovu dělají poměrně obtížný podnik. Kupříkladu je u tohoto druhu nevýrazný pohlavní dysmorfismus, který se těžko posuzuje na vzdálenosti v řádu stovek metrů. V praxi to znamená, že lovec mající zájem na takovém zvířeti a současně ho nemá opravdu důkladně nakoukané tak nutně potřebuje asistenci PH (professional hunter - ten člověk co všechno zařizuje), jakožto spottera, který mu označuje cíle. Kromě toho je pakůň běloocasý oproti svému žíhanému příbuznému o něco menší, 110 - 180 kg, ovšem v poměru ke své velikosti je kromobyčejně vitální. 

Hlavní problém je ale v tom, že je to zvíře otevřených plání. Pokud může, tak se drží co nejdál od čehokoliv v čem by se mohl schovávat predátor. V prostředí kde jsme byli se k nim prakticky nedá aktivně přiblížit na nějakou rozumnou vzdálenost a číhání na místě by byl krajně nejistý podnik, vyžadující pravděpodobně více času než by mě byl zaměstnavatel ochoten poskytnout. Jejich lov se tedy provádí na nezvykle dlouhé vzdálenosti. V oblasti kde jsem lovil nám bylo řečeno, že vzdálenosti pod 300 metrů jsou při výstřelu spíše výjimečné. Takže přes to, že při lovu preferuji luk, tak v tomto případě jsem byl nucen sáhnout po pušce a několik měsíců před odjezdem jsem s ní začal důkladně trénovat střelbu na dlouhé vzdálenosti. 

Konkrétně jde o pušku Ruger American Rifle Predator v ráži .308 Winchester, kterou jsem si pořídil pro případy, kdy to prostě jinak nejde. Typicky šakali, damani a v neposlední řadě pakoně. Predator není vysloveně speciál na dlouhé vzdálenosti. V první řadě jsem si ji pořídil pro její nízkou váhu a délku. Ale svojí práci odvede, se současnou optikou 3-9x50, na 400 metrů naprosto spolehlivě. 

Hlavní hvězda dne, Pakůň běloocasý je méně početnější než jeho žíhaný příbuzný, ale přesto disponuje stabilní a zdravou populací, která momentálně čítá kolem 20 000 jedinců, přičemž jeho počty stále rostou. 

Přitom v minulosti moc nechybělo k tomu, abychom toto majestátní zvíře znali jen ze starých fotografií. V devatenáctém století začali jejich počty prudce klesat, za což mohl jejich status chutné škodné co občas útočí na dobytek a roznáší choroby. Farmáři je lovili s takovou vervou, že na přelomu století jich zbývalo jen kolem 600 kusů a v třicátých letech jejich stavy údajně klesly dokonce pod 300 kusů. Ovšem na základě snah některých majitelů půdy, především v provincii Free State v jihoafrické republice se jejich počet stabilizoval a následně zvolna zvyšoval.

Musím si zde trochu rýpnout do radikálních odpůrců lovu. Hlavní podíl na opětovném rozšíření pakoně běloocasého na současných cca 20 000 jedinců, má onen zlořečený lovecký byznys za posledních 40 let. Nikoliv samozvaní ochránci přírody nebo fototuristi. Tak to prostě je. 

A jak takový lov v praxi vypadá? 

V jeden zářijový pátek o půl šesté ráno ohlásil budík další lovecký den, tentokrát zasvěcený lovu pakoňů běloocasých, jejichž lov ale vyžaduje přesun na pláně poblíž Pretorie, což je necelé tři hodiny autem daleko od naší současné pozice. Po příjezdu na farmu jsme se přivítali a prohodili pár slov s majitelem o záludnostech takového podniku, načež jsme jej vyrazili realizovat. Zdejší krajina je v podstatě mírně zvlněná pláň s rozlohou zvící Prahu a lemovaná kopci. Sem tam keř, výjimečně strom. Musím dodat, že naším společníkem na cestě se nečekaně stal neobyčejně přátelský a vytrvalý černý labrador z farmy, který se z vlastní iniciativy pustil do pronásledování auta a po několika kilometrech běhu mu bylo připuštěno místo na korbě do konce lovu. 

 Po chvilce jízdy jsme zahlédli větší stádo uprostřed pláně a zaměřili na něj svou pozornost. Schováni za terénní vlnou jsme sesedli z auta a jali jsme se pod spalujícím africkým sluncem pomalu přibližovat ke stádu. K jisté ráně jsem potřeboval vzdálenost menší než 400 metrů. 

Po několika desítkách minut se nám podařilo připlížit se ke stádu na necelých 350 metrů. Pohybovali jsme se za kameny, terénními nerovnostmi a několika málo keři, které byly na planině k dispozici. Nakonec jsme se dostali do míst, že dál už to nešlo a mezi námi a pakoni byla již jen holá pláň. Zatím co jsem se skládal za kameny abych docílil řádného podepření zbraně aniž bych byl zpozorován, tak se Stefan, náš PH, snažil lokalizovat lovuhodného samce a kolega Adam na chvostu fotil. 

Jistě se najdou lidé, a to i z řad myslivců, kteří pořizování jakýchkoliv audiovizuálních děl z lovu budou považovat za zavrženíhodné jednání, ale to bychom stejně dobře mohli odsuzovat i jeskynní malby, které vznikly v podstatě jen pro akutní nedostatek kvalitních zrcadlovek v těch dobách. 

Vraťme se ale k lovu. Stefan mezitím ve stádu identifikoval vhodného samce a popisoval mi jeho polohu. Není úplně snadné udržet pozornost na jednom zvířeti, protože členové stáda jsou vůči sobě pořád v pohybu, tu se promísí, tady zas rozdělí. Trvalo dlouhé minuty než nastala ideální konstelace pro výstřel, tedy aby pakůň stál ve správném úhlu s viditelnou vitální zónou a jiné zvíře nestálo za ním. Naposledy jsem si ověřil vzdálenost, odhadl směr a sílu větru a podle toho provedl korekci zamíření. Vertikálně to není problém, mám v optice osnovu BDC a tak jen použiji správný bod, ovšem horizontální chybu způsobenou větrem jsem odhadl jen přibližně. Výdech, chvilka koncentrace a bum. Pakůň byl viditelně zasažen, ovšem přesto vrávoravě odběhl se stádem o kousek dál. Přebil jsem a pomalu se hotovil k dalšímu výstřelu kdyby ho bylo potřeba, ale v ten moment se pakůň zhroutil k zemi. Došli jsme zpět do auta a dojeli k místu jeho skonu. Pěkný statný samec. Zásah mohl být o pár centimetrů výše, ale komora byla přesto spolehlivě zasažena. 

Ohledání, focení, naložení a už jsme jeli najít pakoně pro Adama. V tomto stádě ještě několik samců bylo, ale z důvodu zachování ideálního poměru jsme je již nechali být. Vyjeli jsme z údolí abychom získali širší rozhled do okolí a zaměřili další stádo. To jsme vskutku objevili, spolu se skupinou blesboků na přilehlé planině ve zhruba kilometrové vzdálenosti od naší pozice. Sesedli jsme tedy z auta a za hranou obzoru jsme plížením zkracovali vzdálenost, jež nás dělila od pakoňů. Ti nás ale přes veškerou snahu nějak dokázali zahlédnout a když jsme od nich byly tak půl kilometru začali se vzdalovat od naší pozice. Naštěstí zvlnění terénu nám dalo druhou šanci, takže se nám o pár minut klusu později podařilo stádu nadběhnout na zhruba 250 metrů a současně požívat výhod vyvýšené pozice. Adam se začal v zákrytu keřů hotovit k výstřelu, zatímco Stefan se jal lokalizovat samce hodného odstřelu. Bohužel se však ukázalo, že stádo je momentálně tvořeno jen samicemi a tak jsem mohli s klidem vstát a vrátit se k autu. 

Následovalo hledání dalšího stáda, což se nám zanedlouho opravdu podařilo. Tentokrát již s kýženým výsledkem. Po obzvláště pomalém a opatrném plížení, neb terén vyžadoval pro neviděný pohyb více fantazie než posledně, jsme se dostali pod 250 metrů. Naštěstí bylo ve stádu lokalizováno několik samců. Stefan začal Adama na jednoho z nich navádět a brzy na to projelo plání štěknutí ráže .25-06. Stádo se dalo do úprku a po pár desítkách metrů z něj odpadl zasažený pakůň bez známek života. Perfektní zásah plíce - srdce - plíce. 

Lov byl tedy zdárně ukončen a Stefanova letitá nezdolná Toyota, zatížená čtyřmi lidmi, dvěma pakoni a jedním labradorem se vydala k ranči. Krátká zastávka na vyvržení a nabrali jsme směr Modimolle, kde jsme toho času přespávali. Tam jsme pakoně odložili v místní preparátorské dílně/jatkách, kde se naše úlovky kompletně zpracují a zužitkují do posledního kopyta. Osobně nejsem zatížen na trofeje, za všechny ty roky mám pouze dvě kůže, jednu hlavu a jednu lebku. Trofeje z pakoňů tak udělají radost někomu jinému. Rád bych ovšem pojedl jejich maso. Pokud to jen trochu jde, tam mám ve zvyku sníst alespoň z části to co ulovím. bohužel to pakoní je třeba relativně dlouhou dobu nechat odležet, takže místo mého žaludku nasytí jiné. Zbytek, jako kůži a kosti si místní zpracují a prodají dle svého uvážení a na jedlých vnitřnostech si už nejspíš

pochutnávají psi na farmě. Nic nepřijde na zmar. 

Nu a takhle to tam celé probíhá. Pokud by někoho zajímalo jak takový pobyt vypadal od začátku do konce, tak tady je to rozepsané kompletně. 

https://www.minds.com/bohemianrifles/bl ... 9817897984