Jsou to lovci, upalte je! Aneb lesk a bída sportovního lovu.

19. 06. 2019 7:33:45
O zahraničních poplatkových lovech se v médiích napsalo hodně špatného. Je to ale opravdu tak hrozné a zavrženíhodné jednání? Rád bych k této problematice přidal pohled i z druhé strany barikády.

V současné době se s železnou pravidelností v médiích objevují zprávy o krutých milionářských lovcích, kteří v zemích třetího světa vraždí ohrožená zvířátka. Tento obraz, který má u veřejnosti nemalou odezvu mi není lhostejný, protože mezi ty arcilotry sám patřím. Nejsem milionář, ani nejdu po trofejích. Přesto se každý rok seberu, vezmu luk, revolver, oštěp, cokoliv a jedu do zahraničí ukojit svoje nejnižší lovecké pudy.

Pro velkou část moderních lidí je takové počínání neakceptovatelné a samotné pojetí lovu jako sportu je u nás bráno jako něco naprosto špatného. Nemám nic proti kritice, pokud je založena na seriózních informacích. To však v tomto případě není zrovna běžné. Informací k tématu je pomálu a lidé lov odsuzují primárně na základě emocí, ne na základě faktů. Snad tedy tento blog svou troškou přispěje k lepší informovanosti o sportovním lovu i jinou než odbornou veřejnost.

Sportovní lov, který bych chtěl na následujících řádcích představit, je jedno z možných pojetí moderního lovu. V podstatě se dají lovecké směry rozdělit na hospodářský, jehož typický zástupce je středoevropská tradice myslivosti. Dále tu máme nechvalně proslulý trofejový lov a onen, u nás nejméně známý, sportovní lov. Abychom jej mohli správně pochopit, je třeba popsat i ostatní směry.

Hospodářský lov

Pod pojmem hospodářský lov se skrývá plánovaný odlov určité zvěře za určitým cílem. Typický příklad je zvýšený odlov přemnoženého druhu za účelem jeho utlumení. V zemích disponujících povětšinou kulturní, plošně zalidněnou krajinou, je totiž potřeba určité regulace zvěře. V některých případech se to děje ochranou a kultivací za účelem zvýšení jejího množství, jindy je třeba stav naopak snížit odstřelem. Primárně zde tedy lov není cílem, ale prostředkem. V ČR a střední Evropě obecně, to má na starosti myslivost, po světě to však obvykle vykonávají profesionálové, typicky nějaká forma park rangers. V mnoha zemích se profesionální odlov kombinuje s vydáváním loveckých povolenek běžným občanům za úplatu, což obvykle funguje k všeobecné spokojenosti. Z hlediska státu a vlastníků pozemků je plánovaný odstřel proveden, navíc se ziskem a rekreačním lovcům to umožňuje lovecké vyžití.

Trofejový lov

Trofejový lov má mezi veřejností asi nejhorší pověst. Hlavním motivem takového lovu je snaha o získání co nejsilnější trofeje. Je ovšem nutné zmínit, že čistokrevných trofejových lovců, které zajímá jen a pouze ta největší trofej, zase až tolik není. Na jejich obranu jsou zde stejné argumenty, jako pro každý poplatkový lov. Přivádí to peníze (hromady peněz) do lokální ekonomiky, které mimo jiné přináší prostředky a vůli chránit divokou zvěř. Trofejově vysoce hodnotní jedinci mívají i vysokou přirážku, nemluvě o byznysu kolem samotných trofejí. Pro představu, takové vycpání hlavy kudu velkého stojí i s dopravou do ČR 40 000 Kč, což je víc než cena samotného zvířete a to se zdaleka nemusí jednat o nějakou silnou trofej. Vím to, protože jedna hlava kudu na mě zrovna vyčítavě kouká ze stěny. Jako protiargument se poukazuje v první řadě na nemorálnost takového počínání, dále pak na narušování genofondu lovených druhů. Tento argument tvrdí, že pokud se v populaci střílí výhradně silní, trofejově významní samci, tak to z dlouhodobého hlediska nepříznivě působí na genofond druhu. To je nesporný fakt, ovšem o míře škodlivosti se vedou spory, protože takový jedinci před odstřelem již obvykle svoje geny předali dál.

Bohužel, často je trofejový lov zaměňován se sportovním a dokonce s hospodářským lovem. Do určité míry se jednotlivé směry mohou překrývat, ale motivace je jiná. Ve sportovního lovu hraje velikost trofeje malou až žádnou roli. Prostě nutně nestřílíme ty trofejově nejhodnotnější zvířata a když, tak ne kvůli jejich hodnotě. Spousta z nás, sportovních lovců, se dokonce ani na trofejovou zvěř nezaměřuje a samotné trofeje nesbírá. Když už, tak spíš jen jako dekoraci a zdaleka ne z každého zvířete. Přitom nám, sportovním lovcům, je často myslivci a veřejností vyčítáno, že se s kořistí fotíme. Inu, pokud je to tak zavrženíhodné jednání, tak by se měla seškrábat i velká část jeskyních maleb, jakož i obrazů s loveckou tématikou, protože je to naprosto to samé, jen s použitím jiné techniky.

V některých zemích Evropy existuje praxe soutěžení s trofejemi v rámci hospodářského lovu. Proto i na myslivosti ulpělo podezření z praktik trofejového lovu. Poměřování má oficiálně chovatelský důvod. Je zde snaha o dosahování co největších trofejí, jakožto určitý indikátor zdravé populace, což je dle mnohých poněkud sporné, ale nejsem s touto problematikou seznámen natolik, abych si troufl vynášet soudy. Na hodnocení trofejí existuje množství metodik. Zřejmě první normovaný postup zavedl koncem devatenáctého století Rowland Ward, britský preparátor, který byl zastáncem lovu co největší zvěře a aby podpořil soutěživost, sestavil a udržoval veřejný katalog. To se ukázalo být výborným marketingovým tahem. Od té doby však vznikly samozřejmě i další metodiky.

Sportovní lov

Sportovní pojetí lovu se mimo střední Evropu těší značné oblibě. Jediné měřítko lovu je zde naprosto subjektivní a jde jen o to, jak si samotný lov užil konkrétní lovec. Na to má vliv mnoho faktorů, jako je nebezpečí, které při takovém lovu hrozí lovci, obtížnost celého podniku nebo jeho akčnost. Obecně se dá říci, že čím obtížnější a nebezpečnější lov je, tím je prožitek intenzivnější. Přesně podle hesla, když by to bylo jednoduché, tak to není tak uspokojivé. Zvěř má navíc obvykle férovější šanci. Pokleslosti, jako momentálně veřejně pranýřovaný canned hunting, v jehož nejextrémnější formě se zvíře loví přímo v nevelkém výběhu, kde navíc prožilo celý život, nemá ve sportovním lovu místo. Tady je třeba uvést na pravou míru "dát zvěři šanci", neb tento argument je mnohdy používán jako pozitivum i negativum sportovního lovu. Ve chvíli, kdy lovec vypouští tětivu, mačká spoušť nebo vrhne oštěp, tak v tom okamžiku musí být již vše zařízeno tak, aby zvěř žádnou šanci neměla. Nikdo z nás nechce, aby zvěř trpěla při špatném zásahu. Nicméně v jakékoli fázi před tím se, spolu se šancí zvěře uniknout, zvyšuje i lovecký zážitek lovce.

Jistě se najdou hlasy a nebude jich málo, které budou odsuzovat lov pro zábavu, respektive pro uspokojení z lovu. Nebudu to obhajovat faktem, že na světě jsou miliony lidí, kteří takto loví ani nějakým vyšším cílem. Ne, je to opravdu jenom lov pro zábavu. Musím se však zeptat z jiného směru, proč bychom neměli lovit pro zábavu? Co je na tom tak špatného, že se proti nám píšou petice, které požadují naši doživotní internaci v ústavech?

V první řadě je třeba říci, že neděláme, na rozdíl od pytláků, nic nezákonného. Poplatkový lov je již z definice legální. Vždyť samotná ústava jasně říká, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Z tohoto hlediska opravdu nic špatného neděláme.

A co ohrožení živočišných druhů? S poplatkovým lovem je provázána hospodářská činnost, zajišťující udržitelnost takového počínání. Jednoduše řečeno, pro nikoho v tomto byznysu by nebylo výhodné, kdyby se zvěř vyhubila. Naopak, tam kde je umožněn regulovaný poplatkový lov, vzniká zájem místních na udržení zdravé a stabilní populace. U většiny zvěře stačí na jejich ochranu stará dobrá ruka trhu. U těch ohroženějších druhů je zase použita kombinace mapování jejich populace, respektive jejich přírůstku a na základě těchto dat se vydává jen omezené množství povolenek k lovu. Takové řešení uchovává udržitelné množství zvířat a generuje peníze, které jsou z části použity na ochranu toho konkrétního druhu. To, co ohrožuje kupříkladu nosorožce, nejsou legální poplatkoví lovci, ale pytláci jdoucí po rozích, které se pak prodávají do Asie. Kde je dostatečně silná poptávka je i snaha jí uspokojit. Jediné dlouhodobé řešení je omezit poptávku a to lze zřejmě jen generační výměnou a vzděláním. Jeden by řekl, že vyvrátit někomu myšlenku na vyléčení rakoviny a impotence prostřednictvím požívání nosorožčích rohů, což je v podstatě stejná tkáň jako nehet, nebude tak těžké. Opak je však pravdou.

Prozatím je jediná možnost ochrany v podobě boje proti pytlákům. To vyžaduje peníze a přesvědčení lokálního obyvatelstva, že je pro ně výhodnější podporovat legální lov místo pytláctví. Zatím je to způsob, který se nejlépe osvědčil, rozhodně více, než úplný zákaz lovu. Nedá se říci, že to funguje bezchybně, ale funguje to.

Ve vztahu se sportovním lovem je dále třeba vysvětlit hledisko užitku z ulovené zvěře. Záběry po řádění pytláckých tlup v Africe jsou vskutku děsivé a to i pro lovce. Ze zvířat jsou vyříznuty jen dobře zpeněžitelné části, jako kupříkladu kly u slonů a zbytek je nechán jen tak bez užitku. U poplatkového lovu je však praxe, že se naprosto všechno ze zvířete využije. Část masa se sní v rámci lodge, část jde místním a zbytek se hodí psům. Rohy, kosti a kůže se prodají jako trofej nebo se z toho něco vyrobí. Stejně jako u hospodářských zvířat se nic nepromarní.

Na rozdíl od nich však divoká zvěř prožila svůj, obvykle výrazně delší život, v přirozeném prostředí. Z tohoto hlediska nás nemůže kritizovat žádný člověk, který konzumuje maso. Nebo má snad domestikované prase menší právo na život než warthog? Z tohoto pohledu nás může bez pokrytectví kritizovat jen pravověrný vegan. Kupodivu mám pro tento typ odpůrců lovu největší pochopení, protože jejich kritika je onoho pokrytectví prosta. Pokud se však dojde ke shodě, že jíst maso je v pořádku i za cenu zabití zvířete, tak nelze z tohoto hlediska lov kritizovat. Takto zabitá zvířata žila delší a rozhodně spokojenější život, než ta chovaná pro jatka. Pokud jsou vyzdvihovány moderní biochovy, tak si logicky zaslouží uznání i získávání masa lovem.

Problém tedy nemůže být v tom, že děláme něco špatného, nýbrž v pohnutkách proč to děláme. To, že máme uspokojení z lovu, to je často a nesprávně interpretováno jako radost ze samotného aktu zabití jiné živé bytosti. Lovecký pud však zdaleka není jen prostá touha zabíjet. Bohužel, samotný vnitřní zážitek z lovu je dost nepřenosná a nepopsatelná zkušenost, kterou je třeba si osobně zažít.

Existují dohady, zda jsou lidé vůbec přirozenými predátory a mají tak nárok na lovecký pud. To, že jsme historicky alespoň příležitostnými predátory, však téměř nikdo z vědeckých kapacit nezpochybňuje. Otázka je spíš v tom, jestli je lidský lovecký pud vrozený anebo získaný, tedy kulturně podmíněný. Na tuto otázku proběhlo množství výzkumů, ovšem bez jednoznačných odpovědí, protože jeden každý člověk je ovlivňován prostředím, ve kterém vyrůstá. To přirozeně ovlivňuje výsledky a tak znemožňuje přesné závěry. Ať je to jakkoliv, tak člověk dnešního typu (Homo sapiens sapiens), se podle současných poznatků objevil před 280 000 - 300 000 lety. První doložené důkazy o lovu jsou však staré 400 000 let, ještě od našich předchůdců (ale dle nepřímých důkazů, rod Homo dost možná začal lovil již před 2 000 000 let). Jinak řečeno, lidské pokolení loví po celou svou existenci. Řekl bych tedy, že má historický nárok na uspokojení z lovu.

Já sám jsem vždycky chtěl od lovu něco víc, než jen dřepět v krytém posedu, třicet metrů od vnadiště a když něco přijde, tak to střelit se zapřenou puškou vybavenou optikou. To není lov, alespoň ne podle mých měřítek, je to hospodářská porážka. Nic proti tomu, dělat se to musí, ale nezaměňoval bych pojmy. Já chci od lovu určitou dávku adrenalinu. Aby to bylo nebezpečné a/nebo značně náročné. Náročné na výcvik i na provedení, tak aby zvíře mělo podstatně vyšší šanci vyváznout než u pušky. Proto jsem se vydal cestou sportovního lovu.

Autor: Tomáš Prachař | středa 19.6.2019 7:33 | karma článku: 26.50 | přečteno: 1544x

Další články blogera

Tomáš Prachař

Poplatkový lov

Poplatkový lov je ve středoevropském prostoru, kterému vládne lidová myslivost, přijímán nadmíru negativně. Přesto se ve světě jedná o naprosto běžný model lovectví a oproti našemu pojetí je i v lecčems výhodnější.

4.7.2019 v 2:26 | Karma článku: 9.82 | Přečteno: 260 | Diskuse

Tomáš Prachař

Sportovní lov versus myslivost

Je současné pojetí středoevropské tradice myslivosti dost vyspělé na to, aby vedle sebe sneslo alternativní způsoby lovu, nebo jsou sportovní lovci odsouzeni k tomu, jezdit navěky do osvícenějších krajin?

28.6.2019 v 9:37 | Karma článku: 9.12 | Přečteno: 256 | Diskuse

Tomáš Prachař

Nepovedený lov v Bělorusku, aneb v osidlech byrokracie

Tentokrát něco z praxe. Zařizování a průběh jednoho mého poplatkového zahraničního lovu a jak to taky může dopadnout.

22.6.2019 v 11:45 | Karma článku: 18.99 | Přečteno: 517 | Diskuse

Další články z rubriky Hobby

Eva Hauserová

Malá zahradní Sahara

Už to vypadá, že každé léto bude naše krajina žíznit. V malém to vidím na své zahrádce a je to drásající.

10.7.2019 v 8:13 | Karma článku: 19.03 | Přečteno: 548 | Diskuse

Jiří Strádal

Groteska se dvěma herci - pán a pes

Dnes to jsou dva měsíce, co odešla do psího nebe naše vlkodavka Bernardeta, což je výzva zavzpomínat. Protože je na co. Jedna naše vycházka se obzvlášť vydařila. Obstojný příběh do němé grotesky.

4.7.2019 v 5:22 | Karma článku: 19.58 | Přečteno: 396 | Diskuse

Tomáš Prachař

Poplatkový lov

Poplatkový lov je ve středoevropském prostoru, kterému vládne lidová myslivost, přijímán nadmíru negativně. Přesto se ve světě jedná o naprosto běžný model lovectví a oproti našemu pojetí je i v lecčems výhodnější.

4.7.2019 v 2:26 | Karma článku: 9.82 | Přečteno: 260 | Diskuse

Tomáš Prachař

Sportovní lov versus myslivost

Je současné pojetí středoevropské tradice myslivosti dost vyspělé na to, aby vedle sebe sneslo alternativní způsoby lovu, nebo jsou sportovní lovci odsouzeni k tomu, jezdit navěky do osvícenějších krajin?

28.6.2019 v 9:37 | Karma článku: 9.12 | Přečteno: 256 | Diskuse

Jaromír Tichý

Rulandské modré - Pinot Noir

Říká se, že u nás neumíme vyrobit dobré červené víno! Je to nesmysl. Před válkou byla většina našich vinic osázena právě odrůdou Pinot Noir a to již od časů samotného císaře a krále Karla IV, který ji dal z Burgund přivézt...

27.6.2019 v 19:46 | Karma článku: 13.46 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 4 Celková karma 16.11 Průměrná čtenost 644

V současné době se s železnou pravidelností v médiích objevují zprávy o krutých milionářských lovcích, kteří v zemích třetího světa vraždí ohrožená zvířátka. Tento obraz, který má u veřejnosti nemalou odezvu mi není lhostejný, protože mezi ty arcilotry sám patřím. Nejsem milionář, ani nejdu po trofejích. Přesto se každý rok seberu, vezmu luk, revolver, oštěp, cokoliv a jedu do zahraničí ukojit svoje nejnižší lovecké pudy.

Pro velkou část moderních lidí je takové počínání neakceptovatelné a samotné pojetí lovu jako sportu je u nás bráno jako něco naprosto špatného. Nemám nic proti kritice, pokud je založena na seriózních informacích. To však v tomto případě není zrovna běžné. Informací k tématu je pomálu a lidé lov odsuzují primárně na základě emocí, ne na základě faktů. Snad tedy tento blog svou troškou přispěje k lepší informovanosti o sportovním lovu i jinou než odbornou veřejnost

Pro více informací: https://www.minds.com/blog/bohemianrifles

Najdete na iDNES.cz